Cesta do nového domova

Po dvou měsících čekání jsem se konečně dočkala – jeli jsme si pro Belindu. Z Brna do Prahy jsme se vydali raději o den dřív a přespali jsme u bráchy. Druhý den jsme se po plánovaných pochůzkách vydali směr Příbram. Překvapilo mě, že cesta byla poměrně rychlá. Kdybychom si nedávali ještě oběd, byli bychom na místě už za půl hodinky. GPS nezklamala a opět nás navedla o několik set metrů jinam, díky rychlému telefonátu jsme ale chovatelskou stanici Barunidlo paní Batulkové poměrně rychle našli.

Fence Báře „zbývala“ už jen čtyři štěňátka, a tak nás ani moc nepřekvapilo, když se je snažila skákáním na vetřelce bránit. Po pár vteřinách ale bylo jasné, že ani tentokrát neuspěje. Když jsme vešli na dvorek a vrhly se na nás čtyři strakatí sourozenci, trvalo mi jen chvilinku najít Belindu. Ono dvouměsíční proklikávání jejích fotek přece jen nějaké trvalé následky zanechalo J. Kupodivu jakoby i ona věděla, kdo jsme, všímala si nás víc než ostatní hafani a když jsme seděli u stolu, chodila se nám sama od sebe ukazovat (nebo možná si nás naopak chodila prohlížet J). Během jedné hodiny jsme vyřešili vše potřebné včetně vynikající rybízové bublaniny, kterou jsme samozřejmě nemohli odmítnout. A ani jsme nechtěli J. Trošku těžší bylo loučení s bráchama a ségrama a hlavně s mamčou Bárou, ale šťastně jsme nasedli do auta a vydali se směr Brno.

Nutno podotknout, že Belinda jako jediná ze všech hafanů získala moravské občanství, ostatní zůstanou rodilými Čecháčky J. Očividně se ale na změnu těšila, protože domov vyhlížela asi jen prvních 10 minut cesty, pak se zahrabala v prádelním koši a spala zbývající tři hodiny. I když možná mělo svůj vliv i to, že byla právě po obědě J. V Brně jsme se cestou domů ještě stavili koupit obojek a vodítko, protože jsem se neodvažovala pustit ji hned po vystoupení z auta jen tak volně na ulici. Bohužel se ukázalo, že z nových propriet bude nutné odstranit etikety nůžkami, a tak jsme po příjezdu nejdřív zamířili do bytu. Spěchala jsem jak nejrychleji to šlo, ale Bela byla rychlejší. Do pěti vteřin se vyčůrala a do deseti i vykakala (ovšem stačila se přemístit na koberec, tam je to přece jen pohodlnější J). Takže když jsme po pár minutách vyrazily ven, šlo spíš o rekognoskování terénu.

Se schodů ji zatím snáším, jsou na ni ještě moc velké, z výtahu a do výtahu jsem ji poprvé radši taky přenesla, podruhé už do něj vlezla sama. Venku jsme postupovaly poměrně pomalu, ze všeho je vyjevená, takže po pár metrech se vždycky zastaví a začne kňučet. A ani nový obojek jí na klidu nedodává. Pořád si sedá a zadní tlapkou si ho drbe a snaží se ho sundat. Nedokážu si představit, jaký musí mít chudinka v té své hlavince zmatek. Přenesla jsem ji pár metrů na trávu, sedla jsem si k ní a už byla spokojená. Jak si se mnou může hrát, jde vidět, že zapomíná na nové prostředí a přestává se bát. Asi po půl hodince mi na trávě začala usínat, tak jsme se raději vrátily domů.

Místečko už má a myslím, že začíná chápat, co znamená povel „místo!“. Zatím spí na mojí staré zimní bundě, kterou už jsem vyřadila. Zašila jsem zipy a přišila jsem rukávy ke zbytku bundy a šup, pelíšek byl hotový. Napadlo mě, že to bude fajn, protože z ní může cítit můj pach a bude se tak třeba míň bát. No, chyba lávky. V devět večer odešel páníček na pivko, které si po dnešku rozhodně zaslouží, a my jsme doma osiřely. Myslela jsem, že bude spát, protože sama zamířila k pelíšku a bucla sebou. Jenže jakmile jsem opustila místnost, běžela za mnou a kňučela. Jakoby říkala „Nechoď pryč, já se tam sama bojím!“. Jenže ono to nešlo, musela jsem vybalit věci, osprchovat se atd., takže si prostě musela začít pomalu zvykat. Nechala jsem otevřené dveře, aby mohla za mnou a viděla mě, ale i tak neustále kňučela. Spokojená byla až ve chvíli, kdy jsem přišla do obýváku, sedla si k jejímu pelíšku a ona mi mohla ohryzávat prsty. To pak za chvilinku usnula a já se mohla potichounku odplížit třeba do kuchyně a konečně v 11 v noci povečeřet J.

Teď už je něco k půlnoci. Belinda se občas probudí, zkontroluje, kde jsem, a když zjistí, že moje noha se nachází asi metr od ní, vrátí se zpátky a spí dál. Trochu se děsím zítřka, jestli tu Jirkovi nebude kňučet, když odejdu do práce. Ale sama nebude, tak snad to tady zvládnou. Půjdu pomalu spát, dneska to byl náročný den pro nás obě J. Dobrou noc!