Perný den

Včera měla Belinda první opravdu náročný den. Protože Jirka měl na celý víkend naplánované závody dračích lodí v Kojetíně, rozhodla jsem se, že celou sobotu strávíme s Belou a s ním v přírodě.

Počasí vyšlo báječně. Ráno bylo sice ještě chladno, ale to nám rozhodně nevadilo. Belinda běhala, čmuchala a vnímala všechny ty lidi, psy a nové pachy. Jeden z našich závodníků měl s sebou dvě fenky ridgebacků, což mě při prvním pohledu trochu vyděsilo, ale v zápětí jsem zjistila, že jsou skvěle vycvičené a nic Bele neudělají. Skoro celý den jsem ji měla pro jistotu na vodítku, protože jsem netušila, co udělá a zatím se nedá říct, že by mě poslouchala. Odpoledne jsem ji asi na dvě hodinky pustila, aby se trochu socializovala s ostatními pejsky. Kromě dvou obřích fenek, od kterých si spíš držela odstup a když lehce zavrčely, tak doslova zdrhala, tam byl taky Bono – bostonský teriér. Nejdřív se ho bála, ale pak jsem jen koukala, jak se po něm ohnala. Od té chvíle za ním běhala, jako by si chtěla znovu dokázat, že se jí lekne. Je to prostě malá potvůrka.

Během dne jsme se musely několikrát přesunout z kempu k cíli, kde byla největší koncentrace lidí, psů i hlasité hudby. To se Belindě vůbec nelíbilo, zvlášť když byla rozespalá a panička ji nesmyslně táhla někam pryč. Takže si sedla po dvou metrech na zem a stávkovala. Nepomáhalo ani lákání na balónek ani na kokino, tak jsem ji pokaždé vzala do náruče a přenesla. Cesta zpět do kempu už byla naštěstí bez problémů. Nejhorší byla cesta večer autem domů. Jela jsem s Belou sama, protože Jirkovi pokračovaly závody i v neděli. Koupila jsem kvůli tomu i bezpečnostní postroj do auta, takže jsem do něho Belu zapnula a připla pásem. Po pár vteřinách jízdy ale začala hrozně kňučet, až jsem musela zastavit a podívat se, co se děje. Očividně se jí nelíbilo, že má znemožněný pohyb po zadním sedadle auta. Rozjela jsem se dál, ale kňučení nepřestávalo, tak jsem vždycky aspoň natáhla pravou ruku dozadu, nahmatala jsem ji a chvilku hladila, aby věděla, že jsem tam s ní. Naštěstí jsem jela po dálnici, takže to šlo. Bela se po asi půl hodině trochu uklidnila, tak jsem se pak v Brně už mohla soustředit na řízení a když jsem zastavila před domem, už skoro spala. Doufám, že se to brzy naučí a pochopí, že ty pásy jsou pro její dobro. Zatím to teda moc nevypadá :).