Proč zrovna strakáč

Předlouhé čekání na Belindu už se snad pomalu blíží ke konci. Za 14 dní si pro ni už doufám pojedeme do Příbrami. Nemůžu se dočkat, až ji uvidím na živo! Snad se jí budeme líbit a vonět :). Napadlo mě, že když to malé třeštidlo ještě nemáme doma, mohla bych zatím třeba napsat o tom, proč jsem se vlastně rozhodla pro tohle jedinečné plemeno.

Asi před pěti měsíci jsem byla na pracovním pohovoru. Šlo o mediální agenturu, kterou si její majitel zařídil u sebe doma, a tak se stalo, že během pohovoru přiběhla asi roční fenka a dožadovala se vyvenčení. Byla jsem z ní unešená. Okamžitě si přisedla k mojí židli a nechala se hladit. Zeptala jsem se, co je to za rasu, čímž jsem majitele očividně potěšila. "Většina lidí si myslí, že je to nějaký voříšek, ale opravdu je to rasa," odpověděl a pak mě v několika větách zasvětil do historie českých strakatých psů. Odcházela jsem z pohovoru s jedinou myšlenkou. Český strakatý pes, opakovala jsem si neustále a po příchodu domů jsem sousloví s napětím zadala do vševědoucího Googlu. Během několika hodin jsem si nastudovala snad všechny dostupné informace. Když jsem ale do vyhledávače zadala hesla "český strakatý pes štěňata", žádné aktuální inzeráty jsem nenašla. Nevzdala jsem se a jednou za čas jsem to zkusila. A najednou to vyšlo! Krátký inzerátek o tom, že chovatelská stanice Barunidlo očekává v červnu malé chlupaté přírustky. Okamžitě jsem zareagovala, i když velké naděje jsem si nedávala. Za těch několik týdnů už mi došlo, že sehnat štěně téhle rasy nebude úplně snadná záležitost. Ale povedlo se. Zařadila jsem se mezi vážné zájemce a pak už jsem jen s napětím čekala, co se to vlastně narodí za potvůrky :). Výběr byl opravdu veliký - čtyři holky, čtyři kluci, čtyři černí, čtyři hnědí. Věděla jsem, že chci černou fenku. Černou proto, že se mi tahle barevná kombinace prostě líbí víc, a fenku proto, že vím, co čekat. Posledních patnáct let mi totiž život obohacuje kříženka knírače Becy, která stále žije u mých rodičů. Už je to babička, takže nejspíš moc nevidí (podle opatrných pohybů), neslyší (aspoň to teda úspěšně hraje), ale pořád je to náš miláček. Posledních pár let už ji ale vídám jen sporadicky, a proto mi přítomnost malého chlupatého čehosi pobíhajícího po bytě hrozně moc chybí.

V posledních pár týdnech, kdy už netrpělivě čekám na každý mail s fotkami Belindy, jsem se dokonce přistihla, že se chovám trochu nepřiměřeně. Vrhám se ke každému psovi jedno jaké rasy a původu v okolí 100 metrů a když není v mých silách přiblížit se fyzicky, alespoň se rozplývám slovně. Občas už si říkám, že bych se mohla krotit, zvlášť když vidím vyděšené pohledy majitelů. Všichni v okolí mi neustále připomínají, jaká to bude dřina, ale já se na to těším!!! Strašně moc. Protože už vím, že na ty hrzůzyplné začátky s loužičkami a rozkousanými ponožkami každý majitel psa velice rychle zapomene a v srdíčku zůstane jen ten krásný pocit, který nahradí všechny věci na světě.